Italská 438/36

Vila č.p. 438, stojící na rohu dnešní Italské a Vozové ulice, byla původně příměstským letohrádkem. V bývalé Rajské zahradě si ji nechal postavit geometr Jan Holejšovský v 70. letech 19. století. Je dílem stavitele Josefa Vevery.
Její současná podoba je výsledkem kompletní přestavby z roku 1885, kdy už jí vlastnil průmyslník Daniel Märky, spolumajitel strojíren Märky, Bromovský & Schulz v Adamově. Ten dal vile jméno Tereza po své manželce Therese Appolonii.
Märky dal vile novorenezanční podobu, k domu nechal přistavět domek vrátného, rozšířit hospodářskou budovu o skleník a prádelnu a vybudovat zahradní domek. V zahradě nechal umístit kovovou plastiku bohyně Týché a zřídil fontánu.
Vila Tereza, umístěná v zahradě, je patrová stavba v italském stylu se štukovou výzdobou a s nárožní věží. Je podsklepená, dvoupatrová, má čtvercový půdorys. Suterénní část je technickým zázemím a též byla určena pro ubytování obslužného personálu. Přízemí má reprezentační funkci a v patře jsou umístěny kanceláře a čtyřpokojový byt.

Na hřebenu hlavního krovu a na věži je ukotveno ozdobné litinové zábradlí. Zahrada byla upravena současně s přestavbou v roce 1885. Svažitý terén je dorovnán vysokou kamennou zdí ze západní a severní strany. Ta končí ocelovým zábradlím. Zbytek zahrady je obehnán omítnutou zdí z cihel. Vjezd na pozemek je bránou ze západní strany, kde je hned na rohu domek vrátného. Vstupy do budovy jsou z jižní i východní strany. Nejreprezentativnější částí vily je západní průčelí, ze kterého, až do výstavby protějších bytových domů v Italské ulici, byl panoramatický výhled na Prahu.
Když v roce 1897 zřídilo Švýcarsko v Praze konzulát, byl Märky jmenován prvním konzulem a ve vile úřadoval až do své smrti.
V období první republiky, od roku 1922, se vila stala sídlem sovětského zastupitelství. Častými návštěvníky zde byli levicově zaměření intelektuálové, avantgardní umělci a další sympatizanti sovětského režimu. Odkaz na vilu Terezu můžeme najít i v jejich tvorbě.
Po válce byl objekt konfiskován a vlastnické právo získal Československý stát. Od roku 1993 přešel do vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s ním má Diplomatický servis. Budova je chráněna jako kulturní památka České republiky.